Ne vždy vám diskuze pomůže

publikováno: 21. 10. 2019, v rublice: Anne's talking

To jsem si takhle jednou napsala článek (ten předchozí - "Co je se mnou?") a sdílela ho do skupiny blogerů. Nečekala jsem, že se stane to, co se stalo.

 

A dneska ráno mi jedna nešťastná náhoda vnukla ještě jednu myšlenku.

 

Ne vždy vám prostě diskuze pomůže (ať už je jakákoliv).

 


 

Rozhodla jsem se, že bych chtěla psát více kratších článků, abyste tu vždy našli něco ke čtení. Co vy na to?

 

Ale teď už k věci. Včera jsem se vás ptala, co vás baví číst, co se vám na mém blogu líbí apod. Budu moc ráda, když mi to pod ten článek TADY ještě třeba něco dopíšete. Pak jsem ten článek sdílela do facebookové skupiny blogerů a prosila o radu nebo nějaký názor. Jedna holčina tam úplně nepochopila mé sdělení. Snažila jsem se jí ho teda vysvětlit, ale dopadlo to tak, že mi přišlo, jako by se do mě spíš navážela. Ve finále mi ještě opravovala pravopis. 

 

 

Hele, já chápu, že někdy máte blbej den, ale neházejte vaši špatnou náladu na ostatní. Fakt tím ničemu nepomůžete. Možná to moc hrotím a já to jen špatně pochopila, ale kdykoliv čtu nějaké diskuze a někdo začne někomu opravovat pravopis, je to známka toho, že začíná přituhovat. To si pak beru popcorn a nadšené sleduju žhavou konverzaci místo filmu. Bohužel, tohle se týkalo mě. Místo toho, abych získala motivaci ke psaní mi ta motivace a inspirace ještě víc utekla. Nechci to svádět na tu holčinu, to vůbec. Jen vám diskuze ne vždy pomůže. 

 

 

Tím se dostávám k druhému bodu. Dneska ráno jsem si přečetla jednu nemilou zprávu. Můj bývalý spolužák ze střední napsal na svůj Facebook status v angličtině. Po přečtení mi to došlo. Znělo to jako dopis na rozloučenou, jako kdyby už nechtěl být mezi námi. A pak se k tomu přidaly další okolnosti, které bohužel napovídají tomu, že to tak nejspíš dopadlo. Detaily tu vypisovat nechci. Jen mi vlastně docvaklo, že i když sebevíc komunikujete, dáváte lidem najevo, že něco není v pořádku, nemusí to vaše okolí pochopit. Proto vás prosím, abyste svému okolí JASNĚ říkali, co vás trápí a neukončovali svůj život jenom kvůli tomu, že si připadáte sami. Vždycky tu pro vás někdo je. 

 

 

Nebudu vám lhát, je mi z toho špatně. Ráno jsem se celá třásla. Hlavně se ale bojím toho, jak to celé dopadne.

 

A vlastně mě taky tak napadlo, co mám vůbec v takovém případě dělat? Když někdo tohle napíše a já si to přečtu, koho mám kontaktovat? Co mám prostě sakra dělat?!! Mám kontaktovat nějakým způsobem jeho rodinu nebo to nechat na policii? Budu ráda, pokud mi dokážete někdo poradit. Je fakt hrozný, když chcete pomoct, ale nevíte jak...

 

 

Prostě a jednoduše, pomáhejme si.

 

Děkuju.

 

-Anička 

Takhle to vnímám také. Já jsem třeba ve skupině blogerů, zeptám se na něco a rozumím, když má někdo odlišný názor, jenže oni ho vyjádří jako jedinou existenci názoru na světě nebo odpoví fakt stylem, že je člověk uplnej debil... Takhle to funguje ale všude. Když mám depky nebo je mi na prd, tak to pak smutná říkám přítelovi. Třeba jsem měla kytičku, která mi pomalu odcházela a hned mi na FB ve skupině nějaká ženská psala opravdu zle, že jsem přesně ten typ, co tu kytku morduje velkou péčí a pak to takhle dopadá. Ale ve skutečnosti jsem doma objevila parazitické mušky, které jsem si přinesla s některou z kytiček z obchodu. :-) Kolikrát si říkám, že kdyby ti lidé místo energie na jejich věčný nasrá..., vložili energii do většího zamyšlení, vyprdli by i něco chytrého. :-D
22. 10. 2019 4:34

Co mu zavolat, napsat, vytáhnout jej ven?? Snad už na to není příliš pozdě. Nejsem psycholog, ale pokud člověk zveřejní něco natolik osobního na sociální sítě, nemusí být ještě plně rozhodnutý vše skončit. Možná jen čeká, zda mu někdo hodí ten pomyslný záchranný kruh a vytáhne jej z hlubin ven, do péče odborníků, protože na podobné problémy jsme my malí páni. 

Držte se, Aničko. 

22. 10. 2019 8:20

Přesně jak píšeš. Občas člověk něco čeká, a pak se nestačí divit, co z toho vznikne. Každopádně já nemám problém někomu říct svůj názor, když potřebuje radu. Ale píšu ho tehdy, pokud vím, že mám co napsat, předat, poradit. Když někdo začne hned řešit detaily v komentářích a místo pomoci to ještě akorát zhorší, to ráda nemám. Samozřejmě je třeba znát i záporný názor, o tom žádná, ale nic se nemá přehánět. :-) Je mi líto, že ti to takhle pokazila, ale nedej se! A k té druhé ,,události"... je to strašný. Sama nevím co říct, ale je pravda, že už jsem taky byla párkrát v situaci, kdy bylo třeba slov. A o to víc jsem pak na sebe byla naštvaná, že jsem je neposkytla. Teď už se tedy snažím, protože je to opravdu šílený pocit, když člověk ví, že mohl pomoc a nepomohl. Ale otázkou zůstává... jak? Nejlepší je ptát se, ptát se, ptát se. Být prostě jedno velké ucho a hlavně poskytnout mu tu přátelskou ruku. :-) Lehce se to říká... člověk je pak sám ve stresu, aby náhodou ještě neřekl něco špatně, ale na druhou stranu ten dotyčný potřebuje vidět zájem - že není sám. Znám to moc dobře, taky jsem měla období, kdy jsem se cítila sama a zkrátka hrozně. A kupodivu mi pomohl blog a lidi, kteří jej navštěvovali. Divný, ale je to tak. :-) 

23. 10. 2019 11:15
Já mám radši, když je více kratších článků častěji než jeden nějaký extra dlouhý :) Takže já jsem určitě pro! Když o někom vím, že má problémy, tak se to snažím řešit nejdřív s ním, pak jeho rodiče a pak hledám odbornou pomoc. Když jsem byla v 7/8. třídě, tak jsem něco podobného také řešila. Pro mě v takovémle věku to bylo hrozné. Kluk o třídu níž mi psal, jak se zabije atd. Měla jsem důkazy. Nejdřív jsem to řekla kamarádkám a pak šly se mnou za výchovnou poradkyní. Jejich třídu pak čekaly výslechy a vím, že měli i nějakou přednášku na téma svěřování/sebevraždy, něco na toto téma. Naštěstí se klukovi nic nestalo a že prej si dělal srandu, ale v té chvíli jsem to tak rozhodně nebrala a na triko si to vzít nechtěla. Když se člověk dostane do této situace, tak je to hrozně těžké. :/
24. 10. 2019 19:37